Hláskování a výslovnost

Španělská abeceda má 27 písmen: všech 26 z anglické abecedy a navíc ñ. Každé písmeno má španělský název a ten říkáš, když hláskuješ. Většina názvů zní jinak než česky: j není „jé“, ale jota.

• Nejvíc se pletou ge a jota, protože obě začínají zvukem ch. Ge je g, jota je j.
• H je hache, ne „há“, v je uve, ne „vé“, a q je cu, ne „kvé“.
• Ñ je samostatné písmeno. Ve slovníku stojí hned za n.
• K a w najdeš skoro jen v cizích slovech: kilo, wifi.
• Písmenu y se ve Španělsku většinou říká i griega, doslova „řecké i“. Akademie, která hlídá pravidla španělštiny, doporučuje kratší ye. Správně je obojí.

Dvě písmena za sebou

Ch, ll a rr se píšou dvěma písmeny. Hláskuješ je po písmenech, nebo jedním názvem:

Ve Španělsku budeš hláskovat často, protože české jméno tam skoro nikdo napsat neumí. Zeptají se tě ¿Cómo se escribe? – Jak se to píše? Se escribe je doslova „píše se“, stejně jako česky.

• Malé el a la před slovem (něco jako „ten“, „ta“) probereš v tématu Věci kolem mě. Zatím si je pamatuj se slovem.
• Tu bez čárky znamená „tvůj, tvoje“: tu nombre – tvoje jméno, tu apellido – tvoje příjmení. Tú s čárkou je „ty“, jak ho znáš z ¿Y tú? Obojí zatím ber jako hotovou frázi. Mi a tu probereš v tématu Odkud jsem, další tvary v Rodině.
• Deletrear znamená hláskovat. Občas ho uslyšíš, sám ale vystačíš s ¿Cómo se escribe?
• Con znamená „s“ a za něj dáš název písmene: con hache (s h), con uve (s v). Odpovíš stejnými slovy: ¿Sevilla se escribe con be? – No, se escribe con uve. – Píše se Sevilla s b? – Ne, píše se s v.
• U písmena s čárkou přidáš con tilde: á je a con tilde, é je e con tilde. Ve Španělsku často uslyšíš i con acento, znamená totéž.

České jméno

Hláskuj podle abecedy z první části a čárku nevynechej:

• Klára: ka, ele, a con tilde, erre, a.
• Dvořák: de, uve, o, erre, a con tilde, ka.

Háček ani kroužek (ů) španělština nemá. Takové písmeno vyhláskuj bez nich a jméno radši ukaž napsané. Španěl ho přečte zhruba „dborak“.

Čtyři zvuky se píšou jinak před a, o, u a jinak před e, i. Tabulka platí oběma směry: když čteš, najdi písmena a uvidíš, jak znějí. Když píšeš, co slyšíš, najdi zvuk a uvidíš, co napsat.

Před souhláskou je c vždycky k a g vždycky g: clase (hodina, třída), gracias (děkuju). Jen dvojice ch zní č.

K a G: u se nečte

• Carlos, Cuba: c před a, o, u čteš k.
• ¿Qué? (co?), aquí (tady), Enrique: v que a qui se u nečte. Qué zní „ke“, ne „kve“.
• amigo (kamarád), luego (potom, jako v hasta luego): g před a, o, u je obyčejné g.
• Guillermo, Rodríguez: v gue a gui se u taky nečte, jen hlídá, aby g znělo jako g. Guillermo zní „gijermo“. Bez u by gi znělo „chi“.

Th: z a c

Zaragoza, gracias, Barcelona: z vždycky a c před e, i čteš ve Španělsku jako anglické th v think, špička jazyka je lehce mezi zuby. Nečti je jako české c: gracias zní „grathjas“. Před e, i píšeš z jen výjimečně, hlavně v zeta (název písmene z). V Latinské Americe, na Kanárských ostrovech a v části Andalusie zní jako s („grasjas“). I to je správně, v kurzu se ale učíš výslovnost většiny Španělska.

České ch: j, nebo g

• José, Alejandro: j čteš vždycky jako české ch.
• gente (lidé), Sergio, Argentina: g před e, i zní taky jako české ch. Jestli se píše g, nebo j, podle sluchu nepoznáš. U každého slova si zapamatuj, jak se píše.

Tahle písmena se španělsky čtou jinak, než bys podle češtiny čekal.

H se nečte

H píšeš, ale nikdy ho nečteš (dvojice ch zní č): hasta luego zní „asta luego“, Héctor „ektor“. Ani ve slovech, která máme i v češtině: historia (historie) zní „istorja“.

LL a Y

Ll zní skoro jako české j: Sevilla („sevija“), Mallorca („majorka“), paella („paeja“). Nečti ho jako l. Stejně zní y před samohláskou. Samotné y (a) a y na konci slova čteš jako i: muy bien, estoy („estoj“).

Ñ

Ñ je české ň: señor (pan), mañana (zítra). Vlnku nad n nevynechávej: año je rok, ale ano bez vlnky znamená řitní otvor.

R a RR

Jedno r je většinou krátké jako české r, jazyk švihne jen jednou: pero (ale), señora (paní). Silné r vrčí, jazyk kmitne několikrát, jako když protáhneš „rrr“. Čteš ho:

• u rr: perro (pes)
• u r na začátku slova: Rosa, Roma
• u r po n, l nebo s: Enrique, Israel

B a V

Obě písmena čteš jako b. České v (horní zuby na spodním rtu) španělština nemá: vale zní „bale“, verdad (pravda) „berdad“. Proto se Španělé tak často ptají ¿Con be o con uve? A ty si u každého slova pamatuj, jestli má b, nebo v.

D a S

• D na konci slova je slabé, skoro zmizí: Madrid, usted. Nečti ho jako t: ne „Madrit“.
• Mezi samohláskami zní d jemněji, skoro jako anglické th v this: nada (nic, jako v de nada – není zač).
• S čteš vždycky jako s, nikdy jako z, ani mezi samohláskami: Isabel zní „isabel“, ne „izabel“.

Pět samohlásek a, e, i, o, u zní jako česká krátká a, e, i, o, u. Dlouhé samohlásky španělština nemá. Čárka (á, é, í, ó, ú) ukazuje jen důraz, ne délku: adiós čteš krátce, jen s důrazem na konci.

Dvojhlásky

Když se i nebo u bez čárky potká s jinou samohláskou, splynou do jedné slabiky, jako české ou v „mouka“. Takové dvojici se říká dvojhláska:

Bien má tedy jednu slabiku, gra-cias a bue-no dvě. To se ti bude hodit u důrazu v další části.

Slova bez pauzy

Česky před slovem na samohlásku často uděláš malou pauzu v hrdle, třeba v „na oběd“. Španělsky ne: konec slova plynule navážeš na další. Es Ana. (To je Ana.) zní „esana“, ¿Eres Eva? (Jsi Eva?) „ereseba“.

Melodie otázky

Otázka bez slova jako cómo nebo qué má stejná slova jako obyčejná věta. Pozná se jen podle hlasu, který na konci stoupá, stejně jako česky: ¿Eres Ana? (Jsi Ana?) Otázka s cómo nebo qué na konci klesá: ¿Cómo te llamas? (Jak se jmenuješ?)

Česky dáváš důraz vždycky na první slabiku. Španělsky bývá na jedné ze tří posledních slabik. Velkými písmeny je tu slabika s důrazem: a-MI-go (kamarád), se-ÑOR (pan), MÁ-la-ga. Když důraz dáš jinam, slovo zní cize a Španěl ho nemusí poznat.

U slova bez čárky poznáš důraz podle toho, na co končí:

• Y na konci slova se tu počítá jako souhláska: es-TOY.
• Dvojhláska z předchozí části je jedna slabika: BUE-nas, GRA-cias.

Jak na to

• Má slovo čárku? Pak je důraz na ní a dál nepočítáš (víc v další části).
• Nemá? Podívej se, na co slovo končí: Carlos končí na s.
• Rozděl ho na slabiky: car-los.
• Odpočítej od konce. Slovo na -s má důraz na předposlední slabice: CAR-los.

Stejně Manuel: končí na l, takže důraz je na poslední slabice, ma-NUEL.

Čárka (la tilde) ukazuje důraz tam, kde slovo pravidlo z minulé části nedodrží. Vidíš čárku? Důraz je na ní. Nevidíš? Platí pravidlo.

• Proto má čárku tolik příjmení na -ez: Pérez, Rodríguez, Fernández. Končí na z a důraz mají na předposlední slabice.
• Slova, která pravidlo dodrží, čárku nemají: Carmen, Carlos, Manuel, Madrid.
• Čárku píšeš i nad velké písmeno: ÁNGEL.

Í a ú s čárkou

Když je důraz na i nebo u vedle a, e nebo o, dvojhláska se rozpadne na dvě slabiky a í nebo ú dostane čárku vždycky: Lucía (lu-CÍ-a), García (gar-CÍ-a), día (den), Raúl (ra-ÚL). Srovnej María (ma-RÍ-a) a Mario (MA-rio).

Čárka, která mění slovo

Pár krátkých slov má čárku jen proto, aby se nepletla se slovem, které se píše stejně: