Velké opakování

Všimni si, které sloveso patří ke které otázce:

• Před años se uno zkrátí na un: veintiún años (dvacet jedna let, jedním slovem a s čárkou).
• Povolání a národnost říkáš po ser bez un, una: Soy profesora. – Jsem učitelka.
• Národnost a jazyk píšeš malým písmenem: checo, española, inglés (Čech, Španělka, angličtina).
• Před zvukem i se y (a) mění na e: checo e inglés.
• Ve Španělsku se tyká víc než u nás. Vykáš (usted) hlavně starším lidem a na úřadě, se slovesem jako pro on, ona: ¿De dónde es usted? – Odkud jste?

Každé podstatné jméno (slovo jako byt nebo kamarád) má rod. Podle rodu a počtu mění tvar člen (malé slovo před ním: el, la, un, una) i přídavné jméno (slovo jako nový nebo vysoký):

• Na -o bývá mužský rod, na -a, -ción a -dad ženský: la estación (nádraží), la ciudad (město). Výjimky: el día, el mapa, el problema, la mano, la foto, la moto (den, mapa, problém, ruka, fotka, motorka).
• U ostatních slov na -e a na souhlásku rod nepoznáš, uč se je se členem: el coche (auto), la llave (klíč).
• Un, una uvádí něco nového, el, la to, o čem už mluvíte: Tengo un perro. El perro se llama Max. – Mám psa. Jmenuje se Max.
• Přídavné jméno (i barva a národnost) stojí za podstatným jménem, česky je to naopak: una chica alta (vysoká holka), un amigo español (španělský kamarád). Jen pár slov stojí i před ním: buen tiempo (hezké počasí).
• Přídavná jména na -e a na souhlásku mají jen dva tvary: inteligente, inteligentes (chytrý, chytří), azul, azules (modrý, modré). Národnosti na souhlásku a slova na -dor ale pro ženu přidají -a: española, trabajadora (Španělka, pracovitá).
• Muž a žena dohromady dostanou mužský tvar: mis padres (rodiče, táta i máma).

Stejně mění tvar este, esta, estos, estas (tenhle, tahle, tihle, tyhle): esta mesa (tenhle stůl), esta es mi prima (tohle je moje sestřenice). Esto (tohle) říkáš jen o věci, kterou nejmenuješ: ¿Qué es esto? – Co je tohle?

Koncovka slovesa ukáže, kdo to dělá. Slova yo, tú… (já, ty…) proto většinou vynecháš.

Nejčastější slovesa jsou nepravidelná:

Za jméno nebo příbuzného si dosaď zájmeno a podle něj vyber tvar:

Můj, tvůj, jeho

„Můj, tvůj, jeho“ je mi, tu, su, pro víc lidí nebo věcí mis, tus, sus. Su znamená i její, jejich a při vykání váš. Nuestro (náš) a vuestro (váš, když tykáš) mají čtyři tvary podle slova za nimi: nuestra tía (naše teta), nuestros hijos (naše děti). Slovo „svůj“ španělština nemá: Pablo vive con sus padres. – Pablo bydlí se svými rodiči.

Česky řekneš „je“ skoro ke všemu. Španělsky vybíráš podle toho, co chceš říct:

Bez hace řekneš: llueve (prší), nieva (sněží), está nublado (je zataženo).

„Moc“ je muy před slovem jako unavený (muy cansado), ale mucho, mucha před slovem jako zima nebo žízeň (mucho frío, mucha sed).

Hay, nebo está?

Hay uvádí něco nového: stojí za ním un, una, číslo, nebo nic, a pro víc věcí se nemění. Está, están říkají, kde je to, o čem už mluvíte (el, la, mi):

U některých sloves se mění samohláska v kmeni, tedy v části slovesa před koncovkou: querer → quiero. Kmen se mění ve všech osobách kromě nosotros a vosotros:

• e → ie: querer, preferir, empezar, cerrar, entender (chtít, mít radši, začínat, zavírat, rozumět)
• o → ue: poder, dormir, volver, costar (moct, spát, vracet se, stát o ceně); jugar (hrát) mění u → ue: juego al fútbol (hraju fotbal)
• e → i: pedir, repetir, seguir (objednat si, opakovat, pokračovat)
• Za querer, poder, preferir dáš další sloveso v infinitivu (tvar ze slovníku): ¿Puedes venir el sábado? – Můžeš přijít v sobotu?

Zvratná slovesa

Zvratné sloveso má ve slovníku na konci -se: ducharse (sprchovat se). Česky říkáš „se“ u všech osob, španělsky se me, te, se, nos, os, se mění podle osoby a stojí před slovesem:

Kmenová změna platí i tady: despertarse → me despierto (e → ie), acostarse → me acuesto (jít spát, o → ue), vestirse → me visto (oblékat se, e → i).

Na otázku s te odpovídáš s me a zápor dáš před zájmeno: ¿Te levantas temprano? – No, no me levanto temprano. – Vstáváš brzy? – Ne, nevstávám brzy.

• Odpoledne (la tarde) je ve Španělsku delší než u nás.
• Před dnem v týdnu nedáváš en: El sábado trabajo. – V sobotu pracuju.
• Jak často: siempre (vždycky), normalmente (obvykle), a veces (někdy), nunca (nikdy).

Hodiny

Na ¿Qué hora es? (Kolik je hodin?) odpovíš Son las…, na ¿A qué hora…? (V kolik…?) a las… Jen jedna hodina má la:

Do půl přidáváš minuty k hodině, která už odbila (y diez, y cuarto, y media). Po půl vezmeš další hodinu a minuty ubereš (menos veinte, menos cuarto).

Gustar funguje jako české „líbí se mi“. Tvar se řídí tím, co se líbí, ne tím, komu:

Komu se to líbí, ukáže zájmeno:

• Když řekneš jménem, komu se to líbí, le tam zůstane taky: A Pablo le gusta el fútbol. – Pablo má rád fotbal.
• Když mluvíš o něčem obecně, dáš před to el, la: Me gusta el café. – Mám rád kávu.
• Zápor dáš před zájmeno: No me gusta el frío. – Nemám rád zimu.
• Souhlasíš: A mí también (mně taky), po záporné větě A mí tampoco (mně taky ne). Nesouhlasíš: A mí no (mně ne), po záporné větě A mí sí (mně jo).
• Když kamarád řekne creo que nebo estoy de acuerdo (souhlasím), přidáš se s yo, ne s a mí: Yo también, po záporné větě Yo tampoco.
• Jako gustar funguje i encantar (moc se líbit, zbožňovat): Me encanta Sevilla. – Sevilla se mi moc líbí.
• Jako gustar funguje i doler (bolet). Před část těla dáš člen, ne mi (můj): Me duele la espalda. – Bolí mě záda (la espalda je jedna).

Kam jdeš, řekneš s a (a + el je al), čím jedeš, s en: Vamos al centro en autobús. – Jedeme do centra autobusem. Pěšky je a pie. Stejně se de + el spojí do del: enfrente del banco (naproti bance). Cestu popíšeš přítomným časem: Sigues todo recto y giras a la derecha. – Půjdeš pořád rovně a zahneš doprava.

Česky vlak „jede“, španělsky odjíždí (salir): El tren sale a las diez. – Vlak jede v deset. Ne el tren va a las diez. Vlak do Sevilly je el tren para Sevilla (nebo a Sevilla).

Ir a + infinitiv říká, co budeš dělat. Tvar měníš jen u ir, druhé sloveso zůstane jako ve slovníku: Mañana voy a trabajar. – Zítra budu pracovat.

• Cizího člověka oslovíš Perdone (promiňte), kamaráda Perdona (promiň).
• Costar (stát, o ceně) se řídí tím, co kupuješ: jedna věc cuesta, víc věcí cuestan.
• Sto je cien, samo i před slovem: cien euros (sto eur). Od 101 do 199 je ciento: ciento veinte (sto dvacet). Mil se nemění: dos mil euros (dva tisíce eur).