Odkud jsem a jakými jazyky mluvím

Na to, odkud někdo je, se zeptáš ¿De dónde eres? – Odkud jsi? De znamená „z“ a dónde „kde“, doslova tedy „z kde jsi?“. Dónde má v otázce čárku, stejně jako cómo z Pozdravů. Odpovíš slovesem ser (být), za ně dáš de a město nebo zemi.

• Stačí i krátká odpověď: De Brno. – Z Brna.
• Na zemi se zeptáš i ¿De qué país eres? – Z jaké země jsi? (país je země, stát; qué tu znamená „jaká“)
• Česky se jméno města mění (z Brna, z Prahy), španělsky ne: de Brno, de Praga. Praga je Praha.
• Země a města píšeš velkým písmenem jako česky. Česko je Chequia (čti „čekja“), ve Španělsku ale častěji uslyšíš celý název la República Checa (Česká republika; Checa je tu část jména, proto velké C): Soy de la República Checa. – Jsem z České republiky.

Kde bydlíš: vivir en

Kde bydlíš, řekneš slovesem vivir (bydlet, žít) a en (v):

• ¿Dónde vives? – Vivo en Praga. – Kde bydlíš? – Bydlím v Praze.
• Odkud jsi a kde bydlíš, často řekneš jednou větou s pero (ale): Soy de Brno, pero vivo en Praga. – Jsem z Brna, ale bydlím v Praze.

Z Pozdravů znáš soy (jsem), eres (jsi) a es (je, jste). Ser (být) má ale šest tvarů: pro já, ty, on, my, vy a oni. Je nepravidelné jako české „být“ (jsem, jsi, je…), tak se tvary nauč nazpaměť.

Slova v prvním sloupci jsou osobní zájmena: říkají, o kom je řeč. Nosotras, vosotras a ellas jsou jen pro skupinu samých žen. Stačí v ní jeden muž a řekneš nosotros, vosotros, ellos.

Zájmeno většinou vynecháš

Tvar slovesa sám řekne, kdo to je, stejně jako česky: Somos de Brno. – Jsme z Brna. Zájmeno přidáš, když ho chceš zdůraznit, nebo když by to nebylo jasné. Es totiž může být on, ona i vy:

• Yo soy de Praga y ella es de Madrid. – Já jsem z Prahy a ona z Madridu.
• ¿Es usted de Toledo? – Jste z Toleda?

Pablo a já: my

Když mluvíš o sobě a o někom dalším, je to „my“, tedy nosotros: Pablo y yo somos de Toledo. – Pablo a já jsme z Toleda. Sebe dáš ze zdvořilosti na konec, stejně jako česky „Pablo a já“.

• Ty a někdo další jste vosotros: Tú y Pablo sois de Madrid. – Ty a Pablo jste z Madridu.
• On a ona jsou ellos: Marta y Javier son de Sevilla. – Marta a Javier jsou ze Sevilly.

Česky řekneš „vy“ víc lidem i jednomu člověku, kterému vykáš. Španělština má tři různá slova a ke každému patří jiný tvar slovesa:

• Usted má sloveso jako on, ona (es), ustedes jako oni, ony (son). Z Pozdravů to znáš: ¿Cómo está usted? – Jak se máte?
• Vosotros má vlastní tvar sois. Sois píšeš bez čárky.
• Vosotras řekneš jen samým ženám.

Vosotros, nebo ustedes?

Skupině tykáš a vykáš podle stejných pravidel jako jednomu člověku, znáš je z Pozdravů. Kamarádům, spolužákům nebo kolegům řekneš vosotros. Ustedes je formální: uslyšíš ho třeba na úřadě, v hotelu nebo od průvodce, který mluví ke skupině turistů.

Odkud jsi, můžeš říct dvěma způsoby: zemí s de, nebo národností bez de:

• Soy de Chequia. – Jsem z Česka.
• Soy checo. – Jsem Čech.

Národnost má tvar pro muže a pro ženu a vybíráš ho podle toho, o kom mluvíš: Pablo es español. – Pablo je Španěl. Lucía es española. – Lucía je Španělka.

• Po ser stojí národnost sama, bez un nebo una: Soy checo, ne Soy un checo. Un a una (jeden, jedna) jsou členy, malá slova, která čeština nemá. Víc o nich v části „Národnost u podstatného jména“.
• Národnost píšeš malým písmenem, i když česky píšeš Čech nebo Španělka velkým: Lucía es española. Velké písmeno mají jen země a města: España, Madrid.
• Ch čteš jako české č: checo zní „čeko“. X v México čteš jako české ch: „mechiko“, mexicano „me-chi-KA-no“ (velká písmena ukazují slabiku s důrazem).
• Člověk z USA je estadounidense, muž i žena. V hovoru uslyšíš i americano, americana, i když to může být kdokoli z Ameriky, i Mexičan.

Ženský tvar národnosti uděláš podle toho, jak končí tvar pro muže:

Proč zmizí čárka? Ve španělštině čárka samohlásku neprodlužuje, jen ukazuje, kterou slabiku vyslovíš důrazněji. Slovo na samohlásku, -n nebo -s má bez čárky důraz na předposlední slabice. Alemán má důraz až na konci (a-le-MÁN), a to musí ukázat čárka. Alemana má důraz na předposlední slabice (a-le-MA-na), takže čárku nepotřebuje. Víc o čárkách v tématu Výslovnost.

Víc lidí

Když mluvíš o víc lidech, přidáš -s, po souhlásce -es:

• Čárka zmizí i ve franceses a alemanes, ze stejného důvodu: fran-CE-ses, a-le-MA-nes.
• O mužích nebo o mužích a ženách dohromady řekneš mužský tvar: Pablo y Ana son españoles. – Pablo a Ana jsou Španělé. Ženský řekneš jen o samých ženách: Eva y Jana son checas. – Eva a Jana jsou Češky.
• I o sobě: Somos checos. – Jsme Češi. Samé ženy řeknou Somos checas. – Jsme Češky.

Checo neznamená jen Čech, ale i „český“. Národnost je totiž přídavné jméno: říká, jaký kdo nebo co je. Jako „český“ ji dáš ke slovu pro člověka nebo věc, třeba kamarád nebo město (to je podstatné jméno). Česky stojí národnost před ním, španělsky za ním:

• Tvar národnosti se řídí podstatným jménem: amigo (kamarád) má alemán, amiga (kamarádka) alemana.
• I věci mají ve španělštině rod: jsou buď mužského, nebo ženského rodu, jako día (den) a noche (noc) v Pozdravech. Podle češtiny ho nepoznáš: město je česky „to“, ale ciudad je ženského rodu, proto una ciudad checa. Rod ti prozradí člen: před mužským slovem stojí un nebo el, před ženským una nebo la. Víc v tématu Rod a členy.
• Když řekneš i podstatné jméno, dáš před něj obvykle člen: Es un pueblo español. – Je to španělská vesnice. Bez členu je jen národnost sama: Es español. – Je Španěl.

Na jazyky se zeptáš ¿Qué idiomas hablas? – Jakými jazyky mluvíš? (idioma je jazyk.) Odpovíš slovesem hablar (mluvit):

Víc kamarádům (vosotros) řekneš ¿Habláis inglés? – Mluvíte anglicky? Další tvary hablar a vivir probereš v tématu Přítomný čas.

Jazyk se často jmenuje jako národnost

U mnoha zemí se jazyk jmenuje jako národnost pro muže (tabulka v části Národnost): checo je Čech, český i čeština. Rakušan (austriaco) ale mluví německy (alemán). Česky řekneš „mluvím česky“, španělsky doslova „mluvím češtinu“, bez členu: Hablo checo. Jazyk píšeš malým písmenem.

• Hablo un poco de español. – Mluvím trochu španělsky.
• ¿Habla usted alemán? – Mluvíte německy? (vykáš)
• Zápor je no před slovesem: No hablo italiano. – Nemluvím italsky. Když odpovídáš na otázku, řekneš no dvakrát: první je „ne“, druhé je to „ne-“ v „nemluvím“. ¿Hablas alemán? – No, no hablo alemán. – Mluvíš německy? – Ne, německy nemluvím.

Ve Španělsku

Španělštině se ve Španělsku říká español i castellano (kastilština, podle kraje Kastilie). Obojí je správně. Castellano uslyšíš častěji v krajích, které mají ještě vlastní jazyk. V Katalánsku a na Baleárech je to katalánština (catalán). V kraji Valencie se jí říká valencijština (valenciano). V Galicii je to galicijština (gallego), v Baskicku a části Navarry baskičtina (euskera). Španělsky tam ale mluví skoro každý.

České „a“ je y: Eva y Pablo (Eva a Pablo). Španělské a je jiné slovo, takže ne Eva a Pablo.

Y se mění na e

Y čteš jako české i. Když další slovo taky začíná zvukem i, dvě i by splynula, a proto řekneš e. Platí to i pro slova na hi-, protože h se nečte, jak víš z hola:

• checo e inglés – čeština a angličtina
• Francia e Italia – Francie a Itálie

Před ostatními slovy zůstává y: checo y eslovaco (čeština a slovenština), España y Portugal (Španělsko a Portugalsko). Stejně tak se o (nebo) mění na u, když další slovo začíná zvukem o (o-, ho-): ¿Es alemán u holandés? – Je Němec, nebo Holanďan?

Nebo, ale

• ¿Es de Chequia o de Eslovaquia? – Je z Česka, nebo ze Slovenska?
• Hablo inglés, pero no hablo polaco. – Mluvím anglicky, ale nemluvím polsky.
• Ve výčtu dáš y jen před poslední slovo, stejně jako česky: Hablo checo, inglés y alemán. – Mluvím česky, anglicky a německy.

Můj a tvůj: mi, tu

Mi je „můj, moje“, tu „tvůj, tvoje“. Stojí před slovem místo un, una a pro muže i ženu mají stejný tvar: mi amigo, mi amiga. Tu (tvůj) píšeš bez čárky, tú (ty) s čárkou. Další tvary přijdou v tématu Rodina.

• Mi amiga es española. – Moje kamarádka je Španělka.
• ¿De dónde es tu amigo? – Odkud je tvůj kamarád?

Taky, tady, kdo

• También je „taky“: Marco también habla inglés. – Marco taky mluví anglicky. Soy de Brno. – Yo también. – Jsem z Brna. – Já taky.
• Aquí je „tady“, de aquí „odsud“: Vivo aquí. – Bydlím tady. ¿Eres de aquí? – Jsi odsud?
• ¿Quién? je „kdo?“: ¿Quién es? – Es Marco. – Kdo to je? – To je Marco.